Kolaps už probíhá: Pár řádků k Deep Adaptation

Budoucnost měla být pohodlná. Čistá energie, plné regály, další růst. Stejný život jako dnes, jen s ekologičtějším obalem. Slibovali nám létající auta, města na Měsíci, svět bez rakoviny. Ale z těchto slibů jsou duchové. Přízraky nenaplněných možností, které nás straší v podvědomí a jejichž ozvěnu stále slyšíme v kultuře i ve vlastních očekáváních.

Chybí nám něco, co jsme nikdy nezažili. Mark Fisher o takových ztracených budoucnostech psal v souvislosti s hauntologií. A právě tenhle obraz se nám dnes nepříjemně hodí.

I dnes má budoucnost stále své reklamní plochy, politická hesla a vizualizace šťastných rodin před energeticky soběstačnými domy. Pracuje na ní hodně spindoktorů. Její přísliby dál organizují a ovlivňují naše životy. Pracujeme pro ně, zadlužujeme se kvůli nim, v souladu s nimi také učíme své děti. Jenže je to, jako bychom každý večer prostírali někomu, kdo už dávno nepřijde. Co když nás právě věrnost tomuto obrazu drží v pasti?

Kolaps si umíme představit jako filmovou scénu. Zhasnou města. Zmlknou telefony. Na dálnicích zůstanou prázdná auta. Takový obraz má jednu uklidňující vlastnost: dokud ráno funguje kávovar, můžeme si říkat, že se ještě nic neděje.

Jenže rozpad může mít všednější podobu. Život se postupně mění v údržbu provizoria. To, co bývalo dostupné, stojí stále větší úsilí. Po každé další krizi čekáme návrat do normálu, ale ten je už bůhvíkde. Nepřipomíná vám to něco? Už se to děje, že jo?

No a právě tak chápe současnou situaci Jem Bendell, autor konceptu Hluboké adaptace: jako postupnou ztrátu podmínek, které umožňovaly dosavadní způsob života. Je to interpretační rámec, nikoli vědecky potvrzený jízdní řád nevyhnutelného globálního kolapsu.

Hluboká adaptace začíná nepohodlnou otázkou: Jak chceme žít, pokud svět, na který spoléháme, přestává držet pohromadě?

Zelený růst? Jen mýtus

Třídění odpadu fakt nestačí. Zelený růst má svůdný příběh. Budeme dál vyrábět, nakupovat, létat a rozšiřovat ekonomiku. Technologie postupně odstraní následky. Naše civilizace projde rekonstrukcí za plného provozu a zákazníků/spotřebitelů se změny téměř nedotknou. A teď tu o Karkulce…

V radikální perspektivě Hluboké adaptace funguje tento příslib jenom jako utišující prostředek. Sedativum na naše obavy. Dám PET láhev do žlutého kontejneru, vše bude OK. Umožňuje nám to odkládat otázku, čeho máme dost, co už nedává smysl a kterých nároků se musíme vzdát. Jakmile se totiž udržitelnost stane jenom jakýmsi slibem zachování současného systému, začne chránit jeho pokračování za každou cenu. A přestane jako koncept fungovat.

Solární panel může vyrábět elektřinu. Nemůže za nás rozhodnout, co je dostatek. Elektromobil sám nevyřeší uspořádání života, ve kterém se bez auta nedostaneme do práce ani pro chleba. Technická změna je ta jednodušší část problému. Daleko těžší a náročnější je změna představivosti: schopnost chtít také něco jiného než další vylepšenou verzi dneška.

Představa, že můžeme zachovat všechny své nároky a pouze vyměnit technologii, už dnes neobstojí.

Kolik energie stojí udržet kulisy

Každý den se po nás chce zvláštní výkon. Vnímat ohrožení a současně žít a plánovat, jako by se nás to netýkalo. Být informovaní, ale zůstat pozitivní a optimističtí. Mít strach, ale nepokazit večírek.

Takové vnitřní rozštěpení vyčerpává.

Hluboká adaptace nabízí prostor vyslovit i větu, kterou kultura pokroku téměř neumí slyšet: Možná už některé věci nezachráníme. Možná přijdeme o pohodlí, předvídatelnost a budoucnost, kterou jsme považovali za samozřejmou.

Přijetí takové možnosti může nejdřív přinést smutek, vztek nebo prázdno. Úleva nemusí přijít okamžitě a nepřichází ke každému stejně. Může se však objevit ve chvíli, kdy přestaneme sami sobě ukládat povinnost zaručit dobrý konec.

A pak už můžeme jednat bez záruky vítězství. Zasadit strom, jehož stínu se možná nedočkáme. Pomoci člověku, aniž tím vyřešíme problémy celé společnosti. Pečovat o místo, které zůstává zranitelné a třeba jednou i zanikne.

Co si ponecháme, když všechno neuneseme?

Klasický rámec Hluboké adaptace nabízí čtyři otázky (jednu už jsme nakousli…):

• Co potřebujeme uchovat?
• Čeho se vzdát, abychom situaci nezhoršovali?
• Co zapomenutého obnovit?
• A s kým či s čím se smířit?

Tyhle otázky nám pomáhají rozlišit, co má smysl chránit, a co už ne, čím se zabývat a co už spíš pustit. Jak to může vypadat v běžném životě?

Známe své sousedy a můžeme se na ně obrátit, když potřebujeme pomoc? Musíme mít každý vlastní nářadí, nebo se dokážeme domluvit a půjčovat si ho? Umíme ještě opravit rozbitou věc nebo vypěstovat něco k jídlu? A podle čeho poznáme, že se nám žije dobře, když to přestaneme měřit vyšším platem, exotickou dovolenou, větším domem a dalšími nákupy?

Starý příběh sice skončí tak jako tak…

ale nejnebezpečnější podobou přijetí by bylo pohodlné „už je to jedno“. Na podobě dalšího vývoje záleží. Každý další přírůstek oteplení zvyšuje rizika a škody; z pozitivní zpětné vazby nic moc pozitivního nekouká.

Můžeme však pustit představu, že smysl má pouze úsilí, které zachrání celý dosavadní svět. Že to ale dáme se vším dosavadním pohodlím a nároky? Tomu už nevěřím.

Možná už nemusíme být nepřetržitou obsluhou stroje, jehož jediným příkazem je pokračovat. Můžeme vystoupit ze závodu, ve kterém se každé dosažené pohodlí okamžitě mění v nedostatečnost. Můžeme začít rozlišovat mezi tím, co udržuje v chodu systém, a tím, co drží při životě nás.

Svoboda, kterou přijetí nabízí, je velmi konkrétní: dnes nemusíme vyřešit celé století. Můžeme udělat něco, co má cenu i v těžší budoucnosti. Přestat odkládat život na dobu, až bude zase bezpečno.

Naučit se jméno člověka za vedlejšími dveřmi. Vrátit něco půdě. Vytvořit místo, kde se dá společně zůstat. Péče může mít podobu kompostu i společného politického požadavku.

Budoucnost nemusí splnit naše očekávání, aby stálo za to o ni pečovat, more!