Obě naše děti dostaly v pěti letech svůj první nůž. A začínají se s ním učit zacházet. Jako obvykle začnu trochu zeširoka. Na táboře (no tedy ehm v té chatě, kde jsme “na táboře” v létě byli), jsem zjistil jednu věc. Děti a to včetně těch mých, neumí házet. Tedy jinak řečeno, neumí vzít nějaký předmět a ten přiměřeně razantně a s nějakou +- přesností “mrdnout” na cíl. V rámci nějakého úkolu si děti měly vzít míček a s jeho pomocí trefit plechovku. Nešlo jim to víc než obvykle. Neházely na nějak dlouhou vzdálenost, jejich hody přesto neměly intenzitu a byly úplně mimo. Ani stopa po nějaké eleganci či náznaku přesnosti… Nejsem nějaký velký fanatik na drezůru dětí, ostatně sám jsem taky nebyl super šikovné sportovní dítě, ale přesto mě překvapilo, jak děti házet neumí. Takže jsme pak házení na cíl trénovali a tu a tam trénujeme. ...

Nový rok si vyžádal lehkou úpravu životního stylu. Zjistil jsem, že jsem prostě daleko víc unavený a nervózní a tak nějak bez energie. Kde jsou ty časy, kdy jsem běhal půlmaratony… Takže jsem si říkal, že by to chtělo nějaký „detox". A tak když se naskytla možnost strávit doma den o samotě (což je poměrně vzácné), rozhodl jsem opět po letech pro šankaprakšalánu. Je to prastará a poměrně ultimátní jogínská technika, která spočívá v pití slané vody a cvičení, přičemž slaná voda vámi projde a pročistí vám střeva. Podrobnosti o šankaprakšaláně nebudu moc rozepisovat, kdo chce, patřičné info najde třeba v knihách od Lysbetha. Každopádně jsem byl zvědavý, zda se mi technika dobře povede. Přece jen jsem ji dlouho nepraktikoval. No povedla se. ...

O vánocích jsem listoval svými poznámkovými bloky. A tu na mě z moře nevalných textů vykoukla osamocená poznámka: „Zkoumat okamžiky štěstí a jednoty!". Už vůbec nevím, kdy a proč jsem ji napsal. Ale jeden z takových okamžiků se mi podařilo prožít při vycházce s D. na Vildenberk. Normálně je to docela frekventované místo (i když ne zas tak moc, protože tam musíte vylézt do kopce), ale teď v zimě tam nebyla živá duše. Foukal vítr, jemně sněžilo a na této planince nad údolím bylo pozoruhodně ticho. ...

Jaký byl rapé ceremoniál. No nic jednoznačného. Tento post jsem napsal bezprostředně po zkušenostech s ceremoniálem s rapé. Ze zpětného pohledu to bylo daleko složitější a v dojmu z akce docela převládly negativní pocity, takže jsem to pak nepublikoval. Prostě jsem podcenil tu část, která se označuje jako set. No ale jako ilustraci toho, co můžete od této nyní docela módní záležitostí čekat, to teď s časovým odstupem zpřístupňuju čtenářstvu. Už ve mě nejspíš převládla určitá smířlivost s tím, co se mi pod vlivem této drogy dělo. Každopádně… byl jsem z toho všeho víc rozhozenej, než je z textu patrné. Tak bacha…_ ...