Přivedly mě na to úvahy o modrých zónách. Století lidé na Okinawě žijí klidně, skromně, hodně se hýbou a nepodceňují společenský život. Co je ale zajímavé, mají obvykle jen malý soukromý prostor (což je Japonsku ostatně běžné) a více žijí venku a v komunitě. Úplný opak toho, co máme u nás, kde se zavíráme do velkých domů. Samozřejmě na tropické Okinawě se žije jinak, než u nás, kde se člověk musí pul roku schovávat v teple. Ale i tak.
Ale zpět k úvahám. Nejdříve si definujme, co myslím tím slovem “přežití”. Rozhodně ne něco ve smyslu holého přežití, kdy sice přežíváme, ale stojí nás to hodně energie a rozhodně nejde o udržitelný stav. Nejde o přežití v divočině jen s nožem a jednou sirkou, nebo tak něco. To přežití nebo přežívání, jak o něm tady uvažuju, je spíš něco ve smyslu “relativně pohodlné přežívání”. Možná by se také dalo říct “skromný, ale plnohodnotný život.” To bude nejpřiléhavější označení.
Co by to mohlo být:
- Skromné, ale kvalitní jídlo
- Základní, ale funkční oblečení
- Skromné, ale důstojné bydlení
- Spirituální praxe
- Pohybová praxe
- Přiměřené sociální kontakty, které odpovídají jeho psychickému založení
Všechno ostatní je jenom nadstavba.
A proč to všechno? Prostě mám dojem, že chceme moc. Všichni. Chceme všechny ty technologické věci, chceme hodně oblečení, hodně jídla, hodně informací a nárokujeme si zbytečně velký prostor pro život.