O vánocích jsem listoval svými poznámkovými bloky. A tu na mě z moře nevalných textů vykoukla osamocená poznámka: „Zkoumat okamžiky štěstí a jednoty!“. Už vůbec nevím, kdy a proč jsem ji napsal. Ale jeden z takových okamžiků se mi podařilo prožít při vycházce s D. na Vildenberk. Normálně je to docela frekventované místo (i když ne zas tak moc, protože tam musíte vylézt do kopce), ale teď v zimě tam nebyla živá duše. Foukal vítr, jemně sněžilo a na této planince nad údolím bylo pozoruhodně ticho.
Takže obhlídka místa, malá meditace a kapalabháti na zbystření smyslů. Až následně nám došlo, že stojíme přímo tam, kde ve středověku stával hrad. Původně jsem si totiž myslel, že zřícenina Vildenberku je kousek vedle. Ještě se tam někdy vydám posedět případně si zacvičit, ať už s D. nebo sám. Každopádně to byl asi nejlepší a hodně formativní zážitek z letošních Vánoc Edgar Walden2. 1. 2019sebevyjádření, toulky a běhy, vnitřnosti, vycházky, život