Dnes jsem na své oblíbené potulkové trase objevil žluté čtverečky. Na jednu stranu nemám turistické značky moc rád, protože si myslím, že je jich v krajině často příliš, a přírodnímu toulání pak ubírají na překvapivosti. Je to prostě jeden z dalších otravných systémů, kterými se snažíme o jakousi jistotu a iluzorní bezpečí na cestě. I když smrt hladem, žízní a vyčerpáním nám v české krajině nehrozí. No ale tady mě čtvereček potěšil. Prostě proto, že se naše babišovská industriálně zemědělská krajina nejspíš někde kvalifikovala na to, aby byla turisticky aspoň trochu zajímavá. Každopádně cesta po hřebeni Větřáku je pěkná, obzvlášť v tomto období a počasí, kterému říkám homeopatické jaro. Prostě to tam už trochu cítíte a ptáci taky, i když je jen konec ledna. ...

Včera se mi cestou na kole z nákupu podařilo zastavit na hezkém místě u řeky. Původně jsem si tady chtěl zacvičit jógu, ale nakonec jsem si dal jen plechovku piva, seděl jsem a koukal na řeku. Taky dobré. Na jógu bylo moc teplo. Něco takového potřebuju častěji. Prostě si jen tak o samotě sednout a promyslet si různé věci. Nebo jen tak nechat mysl plynout. A že toho mám teď k promýšlení docela dost. ...

Poslední dobou moc neběhám ani nejezdím na kole. Obě pohybové aktivity jsem nahradil Nordic Walkingem, tedy chůzí s hůlkama. Ale ne, není to ta důchodcovská varianta chůze s oporou o hůlky (i když proti té nic). Nordic walking je opravdový komplexní pohyb a re-kreační aktivita. Jak to myslím? Zkusím vysvětlit: Mezi nordic-walkery koluje oblíbená informace, že jízda na kole zaměstná asi 40 % svalů v těle, běh 60 %, ale správně prováděná severská chůze zapojí až 90 % svalů po celém těle. Jde prostě o velmi komplexní aktivitu, která člověka dobře rozpohybuje. Ostatně je to poznat, protože po hodinové vycházce cítím celé tělo a vždy mě překvapí, jak mám unavené ruce. Čímž myslím takovou tu příjemnou “eustresovou” únavu. ...

Přivedly mě na to úvahy o modrých zónách. Století lidé na Okinawě žijí klidně, skromně, hodně se hýbou a nepodceňují společenský život. Co je ale zajímavé, mají obvykle jen malý soukromý prostor (což je Japonsku ostatně běžné) a více žijí venku a v komunitě. Úplný opak toho, co máme u nás, kde se zavíráme do velkých domů. Samozřejmě na tropické Okinawě se žije jinak, než u nás, kde se člověk musí pul roku schovávat v teple. Ale i tak. ...

Jo more, je to takový ten klasický měšťácký sen běžné střední třídy - rodinný dům, dvě auta, zahrada a čokl. No jako jo, všechno z toho seznamu mám. Jasně, na domě je hypotéka, a jedno auto je na leasing, ale i tak. Ale řeknu ti, že by to byla taková výhra… Všechno má svá pro a proti. No ale když jsem se dnes vrátil z drobné cesty na kole, sedl si na dvůr, rozsvítil petrolejku (miluju petrolejové lampy, ale tom možná víc někdy jindy), pocítil jsem, že jsem tu opravdu rád a líbí se mi tady. Místo mi prostě vrátilo energetickou investici. Psal jsem tady o tomto efektu v jiném kontextu - v rámci nějaké duchovní nebo fyzické praxe - údolní nauky, jóga. Že jako něco děláte, ale to “něco” se pak začne starat také o vás. No a možná s tím místem je podobné. Staráte se o nějaké místo. Malý škaredý brownfield změníte na prostor k životu. A to místo vám to také začne vracet. Ale říkám si, že to teda trvalo. ...

Konečně se mi podařilo realizovat jeden nápad - ze zahradního odpadu jsme s Kapustňákem připravili dřevěné uhlí - biouhel. Léta nám na zahradě straší starý kotel na ohřev vody. Používal jsem ho příležitostně jako nádrž na vodu, ale vzhledem k jeho tvaru se velmi hodí k přípravě biouhlu. Biouhel sice klidně připravíte ve vykopané díře, ale lepších výsledků dosáhnete, pokud použijete nějakou kovovou nádobu alespoň přibližně kónického tvaru. Takže jsme si jedno odpoledne udělali ohýnek ve starém kotli. Příprava biouhlu totiž probíhá tak, že v nějaké peci uděláte oheň a pak do něj spíše rychle přikládáte nějakou biomasu. Palivo v peci musí hořet, ale nesmí shořet až na šedý popel. Tomu pomáhá kónický tvar pece (v našem případě kotle), uhlí se v něm dobře vrství a ještě ne úplně shořelé palivo záhy přikryjí další vrstvy nové hmoty. Každopádně - more - je to jednodušší, než se zdá. Prostě jde o to házet do pece dostatek hmoty. ...

Letošní podzim je zatím od toho letošního velice rozdílný. Zatímco loni už jsme touto dobou topili v krbu, letos spíš větráme, aby nám nebylo příliš horko. Zahrada - moc jsme se letos nepředvedli, ale nevadí V zahradě se nám příliš nedařilo, vzhledem ke chladnému období v létě nedozrály rajčata ani dýně.Ty to ale snad ještě doženou, pokud bude teplé počasí ještě trochu trvat. Česnek je takový nedomrlý a cibule také. Asi budu muset letos věnovat větší úsilí přípravě půdy. V plánu je také užitkovou část zahrady rozšířit - bude místo i na brambory a další experimenty. Pokud to stihneme, chceme taky vybudovat pár vyvýšených záhonů, ke kterým časem vznikne kapková závlaha. Klima si o to říká a klimatickým změnám se bude muset našinec holt přizpůsobit. A k tomu závlahový systém jednoznačně patří. ...

Po delším čase se mi podařilo udělat si sólo výlet do Hostýnských vrchů. Ráno jsem jel autem do Hulína (10 minut) na šestou na vlak, pak vlakem do Bystřice pod Hostýnem (24 minut). Nahoře na Hostýně jsem byl 7:15. :-) Pak jsem šel přes nejhezčí části (Skalný, Pardus) přes Rusavu do Holešova. Celkem asi 24 km relativně kopcovitým terénem - až na Pardus jsem šel v ketóze, protože jsem od večera nic nejedl. Zkouším teď přerušované půsty - ideálně jsem dnes neměl jíst až do 11:30. Ale to se na pochodu nedalo, takže jsem posnídal proteinovou tyčinku. Obědval jsem až na kopci nad Holešovem proteinové těstoviny s miso omáčkou a sezamem a zajedl to svým kimčchi. Yes more, konečně, udělal jsem si svoje první kimčchi. ...

Někdy v koncem minulého roku se konečně podařilo vytvořit se jakž takž estetické pracovní místo. Jako pracovní stůl používám starý “myčák” otočený tím šuplíkem ke zdi. Ve stole jsou dvě plechové vaničky, které jsme ještě před pár lety používali - neměli jsme tady kuchyň ani dřez. Má to tady ještě své mouchy, asi bych mě zapracovat na osvětlení a kamna jsou moc blízko, ale to snad vychytám. Jinak loni jsem si tu dost stýskal nad těžkostmi zimního života na lontě. No a musím říct, že letos je trochu lepší. Dům už je přece jen lépe zateplený, kamna hřejí, jak mají, hodně se mi přes zimu dařilo cvičit. Začali jsme s Kapustňákem chodit na capoeiru a je to dobré. Úplně si vzpomínám, jak jsem před spoustou let začínal cvičit aikidó - prostě se snažíte něco dělat, ale vůbec vám to nejde :-). Ale od těch dob taky vím, že pokrok se prostě musí odpracovat a za rok to už bude o něčem jiném. Pokud si dobře vzpomínám, v aikidu jsem se začal “chytat” až tak po třech letech cvičení. Takže tak. ...